Teprve koncem středověku zaznamenáváme hájení některých druhů zvěře v době rozmnožování z důvodu úbytku některých druhů zvěře, které byly předmětem lovu zeměpánů. V patentu Marie Terezie o pytláctví z roku 1754 byl šestý odstavec věnován dobám lovu a trestům za porušení dob lovu. Jeleni od desateráka mohli být loveni od 24. června do 29. září, laně a divoké husy od poloviny října do prosince, černou zvěř od 15. října do Svatých třech králů a od Hromnic přes celý masopust. Srnci mohli být loveni celý rok, ale srny byly hájeny celoročně.
Následně zákon o myslivosti ze dne 1. června 1866 pro království České upravil doby lovu tak, že
„od 1. února až do 31. července má se vůbec zvěře honebné šetřiti a hájiti“. Omezení se nevztahovalo na obory a výjimky z hájení se vztahovaly na lov sluk, tetřevů, tetřívků a jeřábků při toku, divoké husy a kachny bylo možné lovit již od 1. července a srnce od 1. května.
Podrobnější úprava dob hájení byla stanovena až v zákonech pro markrabství Moravské v roce 1873 a vévodství Slezské v roce 1877. V těchto zákonech byly srny celoročně hájeny. Tehdejší politické úřady však měly možnost v případě potřeby povolit lov i v době hájení.
Náhledem do historie jsem ukázal, že historicky byla prakticky veškerá zvěř, dříve tzv. užitková, hájena od počátku února do konce července. Tedy v době vyvádění mláďat.
Koncem 20. století byla situace v krajině zcela odlišná, dramaticky se znásobil tok energie v krajině, drobná zvěř téměř vymizela, početní stavy spárkaté zvěře se naopak násobně zvýšily a začaly se vyhrocovat problémy se škodami na lesních porostech a zemědělských kulturách. To byl důvod, proč bylo přistoupeno ke snižování početních stavů spárkaté zvěře. Průběh více než čtyřicetileté redukce stavů spárkaté zvěře jejích výsledcích a souvislostech jsem psal v předchozích číslech časopisu.
Zhruba od roku 1995 byl intenzivně připravován současně platný zákon o myslivosti, kdy byla akceptována myšlenka, že držitel honitby nemusí mít zájem o řádný chov zvěře, dokonce může navrhnout zrušení chovu, nebo-li depopulaci zvěře. Autor této myšlenky měl pravděpodobně na mysli použití neutronové bomby.
Nicméně, bylo hledáno řešení jako snížit početní stavy spárkaté zvěře a zároveň upravit věkovou strukturu zvěře. Bylo navrženo umožnění lovu mladé zvěře do druhého roku života v době lovu bez omezení. Mladou zvěří byly myšleny čipleny a špičáci do věku zhruba 18 měsíce života. Jak se posléze ukázalo, ve finálním znění zákona to vyznělo úplně jinak.
Zákonodárce v § 36 odst. 5 zákona o myslivosti ve finále uvedl:
„V honitbách, kde pro některé druhy spárkaté zvěře nejsou stanoveny minimální a normované stavy, lze po vyjádření orgánu státní správy myslivosti u těchto druhů zvěře lovit samičí zvěř a samčí zvěř do věku 2 let ve stanovené době lovu bez omezení a bez vypracování a projednání plánu.“
Při formulování záměru umožnit neomezený lov mladé zvěře ve věku do druhého roku života byla myšlenka přetavena do souřadného souvětí, ve kterém byla použita spojka
„a“ mezi samičí zvěří a samčí zvěří do věku 2 let ve stanovené době lovu. Původní záměr byl touto formulací významově změněn na samičí zvěř bez omezení věku a u samčí zvěře se možnost lovu navíc prodloužila do 36 měsíců, protože až po ukončení 36. měsíce života dovrší jedinec třetí rok života. Do té doby je stále dvouletý, známe to z lidského života.
Poslední prosincový den roku 2020 byla ve Sbírce zákonů v částce č.
241 pod číslem
592/2020 Sb. s účinností od 1.1.2021 zveřejněna novela vyhlášky č. 245/2002 Sb. týkající se dob lovu zvěře. Od 1. ledna 2020 do 31. března 2025 byla doba lovu pro daňka skvrnitého, jelena evropského, muflona, siku japonského, siku Dybowského a srnce obecného u zvěře do dvou let věku stanovena odchylně od ustanovení § 1 na dobu od 1. ledna do 31. prosince. U kamzíka horského - kamzík, kamzice a kamzíče - byla doba lovu pak od 1. října do 31. prosince.
Ruku v ruce s novelou dob lovu bylo umožněno udělovat výjimky ze zakázaných způsobů lovu v souvislosti s lovem v noci a použitím pomůcek umožňující noční vidění.
V souvislosti s lovem v nočních hodinách je iluzorní představa, že lovec je schopen odpovědně určit věk loveného kusu. Vždyť někteří lovci nejsou schopni určit věk u ulovené holé zvěře, natož u živé v noci. Současně mezi myslivci v této souvislosti kolují historky o ulovení ježků a zajíců s nočním viděním místo černé zvěře. Takže u některých lovců může být problémem i určení druhu.
Zde se dostáváme k dalšímu závažnému problému, není obecná vůle kontrolovat věk lovené zvěře a vyvozovat důsledky z lovu zvěře starší dvou let mimo dobu lovu. V této souvislosti zcela selhal institut mysliveckých stráží, které jsou úředními osobami pod přísahou a mají povinnost oznamovat neodkladně zjištěné závady, nedostatky a škody podle jejich povahy uživateli honitby nebo orgánu, který ji ustanovil, popřípadě v neodkladných případech též orgánům policie nebo příslušným orgánům státní správy. Nic takového se, pokud vím, nestalo a nikdo nebyl veden k zodpovědnosti za ulovení kusu holé zvěře starší dvou let v době hájení. O ulovení jiného druhu zvěře či zvířete nemluvě.
Dalším velmi závažným problémem je lov vysoce březích samic. Veškeré samice spárkaté zvěře se po dosažení jednoho roku věku aktivně účastní říje a většina je jich oplodněna. V jarním období pak kladou mláďata, která ale minimálně v posledním trimestru vývoje vnímají vnější podněty a pravděpodobně i bolest. Takže umožnění celoročního lovu samic do věku 36 měsíců je zcela amorální a pokrytecké státem schválené týrání zvířat. Zejména když náš zákon o veterinární péči v § 21 odst. 14 jasně říká, že na jatky nesmí být dodávány zdravé březí plemenice. Jaký je rozdíl mezi samicí jakéhokoliv druhu zvěře a plemenicí skotu?
Kvůli kočce ve sklopci málem zasedala vláda a vystavování psů s kupírovanými pruty je propagace týrání zvířat. Ale fotografie uhynulého koloucha v placentě těsně před narozením, protože jeho matka byla „zabita“ před kladením, s nikým ani nehne. Ekonomické zájmy jsou zřejmě nadřazeny nejen zákonu na ochranu zvířat proti týrání, veterinárním předpisům, ale i obecným etickým principům.
S tolerováním některých praktik souvisí přímo otřesné zjištění, že totiž nezanedbatelné množství lovců, záměrně nepíši myslivců, využívá nebo přesněji řečeno zneužívá nezájem postihovat jinak trestnou činnost ze strany kompetentních orgánů a chovají se zavrženíhodným způsobem.
Po pěti letech platnosti odchylného stanovení dob lovu spárkaté zvěře nemáme k dispozici žádné konkrétní a uchopitelné doklady o dopadu tohoto opatření na populace volně žijící spárkaté zvěře. Nikdo neevidoval a nevyhodnocoval věkovou strukturu lovené zvěře například formou chovatelských přehlídek podle § 6 zákona o myslivosti, přičemž vyhodnocením věku lovené zvěře v pětileté řadě je možné získat velmi věrohodnou informaci o aktuální věkové a početní struktuře zvěře v rámci oblastí.
Proto vzhledem k tomu, že nebyla projevena vůle vyhodnotit účinnost odchylného stanovení dob lovu, a získání přehledu o stavu populací spárkaté zvěře, ztrácí další prodloužení odchylného stanovení dob lovu smysl, protože nemá charakter koncepčního přístupu k řešení managementu zvěře.
Závažná je také skutečnost, že podle mého názoru byla naplněna skutková podstata týrání zvířat lovem plných (březích) samic ve vysokém stádiu březosti a mláďat před odstavem. Zřejmě by měl soud rozhodnout, zda je princip čistého výnosu z půdy či lesa dostatečným důvodem pro tolerování zvěrstev páchaných na zvěři.
Závěrem pokládám řečnickou otázku,
patří ještě stále česká myslivost na seznam nehmotného kulturního dědictví České republiky?