Na kterého vašeho předka, myslivce, si vzpomínáte nejčastěji?
Můj dědeček, to byl nadšený myslivec. Když jsem byl malý, tak jsem si dokonce myslel, že je to jeho hlavní povolání. V roce 1964 musel emigrovat do Rakouska. Přes léto a na podzim tam často pobýval u své tety, která měla honitbu. Byly tam opravdu vysoké stavy srnčí a vysoké zvěře. A dědeček byl téměř neustále na lovu. Dnes, při zpětném pohledu, si uvědomuji, že to pro něho byl způsob, jak se vyrovnat s emigrací, která nikoho šťastným neudělala. Tímhle způsobem tak trochu stále žil ve starých dobrých časech. Dokonce mi po dědečkovi a pradědečkovi zbylo pár trofejí. Není jich mnoho, ale o to víc si jich považuji.
Vy sám jste asi za komunismu na myslivost mohl pomýšlet jen těžko?
Popravdě řečeno mě to vždycky k myslivosti táhlo. Věděl jsem ale, že za toho režimu nemůžu dostat zbrojní průkaz a lovit nebudu. Vyrůstal jsem v Krušných horách, kde nám doslova za domem troubili jeleni. Občas kolem domu jelo auto s přívěsem, na kterým vezli uloveného jelena. Tatínek opravoval místnímu hajnému auto, tak se s ním občas domluvil, na který posed si můžeme jít sednout a dalekohledem jsme jeleny alespoň pozorovali. Až do změny režimu jsem se ale o myslivost nezajímal intenzivně, protože jsem vnitřně tušil, že by mě to strhlo a tím spíš by mě trápilo, že jí provozovat nemohu.
Po revoluci si vás ale myslivost přece jen přitáhla?
Já a můj tatínek jsme s myslivostí začali až po restituci, kdy jsme postupně dostali zpět rodové hospodářství včetně honitby v Dymokurech. Lovecký lístek jsme si udělali v roce 1993. Oba jsme pak intenzivně studovali, abychom dohnali vše, co bylo potřeba.
V Dymokurech se staráte o lesy, polnosti i o volně žijící zvěř. Jde to skloubit?
Když se mě někdo zeptá, čím se živím, odpovídám, že jsem lesník, zemědělec a rybníkář. A samozřejmě myslivost do toho patří. Je to přirozená činnost, patří to k hospodaření v krajině a je to naprosto nutné. Takže není to jenom hobby nebo zábava, ale je to součást hospodářské činnosti.
Měl jste nějaké zkušenosti, které Vám pomohly ve správě rodového majetku?
Ve všem, co dělám, jsem amatér. Vystudoval jsem stavební fakultu. Za komunistů byly technické obory jediné, kam jsem mohl. Nepočítal jsem s tím, že by se to někdy změnilo. Spíš jsem si plánoval život u rýsovacího prkna. Pak se to náhle změnilo a mně se začala plnit všechna přání.
Hodně jsem při tom myslel na svého dědečka, o kterém tu už byla řeč. Měl smutný, nešťastný život, ve kterém jen ztrácel. Narodil se v roce 1904, tak říkajíc se zlatou lžičku v puse. Pak postupně ztratil majetek, na nějakou dobu i svobodu, když emigroval, ztratil vlast a část rodiny. Těžce nesl, že jsme rozdělená rodina, že část žije za železnou oponou. V Rakousku nikdy nebyl úplně šťastný a nakonec ztratil i zdraví. Takže poslední roky strávil chudý, nemocný, nešťastný a v cizí zemi.
Ale já jsem si v té době vzal do hlavy, že bych to všechno chtěl zažít obráceně. A splnilo se mi to. V 90. letech jsme rychle doháněl, co se dalo. Prakticky na začátku všechno řídil můj tatínek a já měl tak prostor dohnat teoretické základy, včetně myslivosti. Takže jsem sice lesník amatér, stejně jako zemědělec nebo rybníkář, ale dělá mi to radost!
Kdo vás učil myslivost?
První rok, když jsem ještě neměl lovecký lístek, jsem chodil na čekanou s našim tehdejším lesmistrem panem Malátem. Všechno jsem sledoval, on mě učil a do toho jsem si dělal kurz. Skutečně jsem hltal veškerou literaturu, nejenom českou, ale porovnával jsem si, jak se dělá myslivost u nás, v Rakousku nebo v Německu. Mým hlavním zkoušejícím byl doc. Wolf, známý odborník na černou zvěř. A já jsem si ze všech okruhů vytáhl otázku právě na černou zvěř. Nic mi nedaroval. Až po zkoušce za mnou přišel a říkal, že teď si spolu připijeme a můžeme si začít tykat.
Preferujete lov černé zvěře?
Lovím rád to, co mám v honitbě. U nás převažuje zvěř srnčí, daňčí, občas se vyskytuje sika. Ale černá zvěř je nejvzrušivější, rytířská zvěř. Její lov je skutečným soubojem. A také je to skutečně dřina, to neustále zdůrazňuji. Kdo dělá myslivost poctivě, obětuje neskutečné množství času a často i sil.
Osvojil jste si nějaké zkušenosti ze zahraničí, z Rakouska, z Německa, které využijete i ve vaší honitbě i v Dymokurech?
První roky jsem byl ovlivněn tradiční českou myslivostí, zásadami chovu a průběrného lovu. A trošku jsem se divil, když mi v Rakousku nebo v Německu říkali o škodách zvěří. Naivně jsem si tehdy říkal, že to jsou přece škody, se kterými musíme počítat, to jinak nejde. Až postupem času jsem přicházel na to, že škody zvěří jsou zásadní položky. A že dokonce zvěři nejvíc škodíme tím, když málo lovíme. Protože vysoké stavy vytváří stres v populacích a důsledkem jsou právě škody. Takže jsem se svým způsobem radikalizoval.
Vzpomínám si na rok 1996, kdy jsem trávil dva týdny u jednoho vlastníka lesů v Severním Porýní Vestfálsku. Večery jsme trávili debatami. Já jsem argumentoval trofejemi, průběrným lovem. A on na to, že je to nesmysl. „Víš, kdy jsme tu měli největší trofeje?“, ptal se mě. „Když se tu po válce nudili Američané a válku si prodloužili lovem v lese. A teď, když srnčí střílíme na potkání a jednáme s ním skoro jako s nepřítelem lesa...“
Nechtěl bych dojít až takhle daleko, to už je i pro mě příliš radikální, ale časem jsem i já pochopil, že nejhorší, jak pro les, tak pro zvěř, jsou její vysoké stavy.
Škodí zvěř více na polích nebo v lese?
Já si myslím, že to je docela vyrovnané. Kdybychom měli možnost projít se u mě po lese, ukážu vám všechny podrosty, které nejsou chráněné, oplocené. To jsou stromky i o průměru 3 až 4 cm, ale jsou to vlastně sukulenty, jak jsou okousané. Úplně nejmarkantnější je to okolo oplocenek, kde jsou mladé doubky, habry, lípy a ostatní náletové dřeviny. Jsou vysoké maximálně 30 cm, víc jim zvěř nedovolí vyrůst.
Na polích je to podobné. Vzpomínám si na rok, kdy jsem seděl na posedu pod lesem na kraji slunečnicového pole. Byl začátek července, koukal jsem dolů a říkal jsem si, že vidím samé trubičky, ani jednu kytku. Pak jsem pozoroval daňčí, které vyšlo z lesa a napočítal ke 120 kusům. Tu slunečnici jsme tenkrát zaorali. Příští rok tam byla pšenice. Normálně máme průměr přes 90 metráků, tam jsme měli pod 20 metráků.
To už bylo potom, co mi tatínek hospodářství předal. Udělal jsem krizové sezení s hajnými a s ostatními lidmi, kteří mají povolenku k lovu. Zavedl jsem motivační systém, kde dostávají body za odlov samičí zvěře. Hajné a ostatní povolenkáře jsem motivoval, aby i u daňčat preferovali při lovu samičí zvěř. V důsledku došlo nejen ke snížení početních stavů, ale také se konečně začal vyrovnávat poměr pohlaví.
Daňčí zvěř byla v naší oblasti vysazena v 70. letech minulého století. Říkalo se, že tam nemá dobrý genetický základ, že zde nikdy trofejově silní daňci nebudou. A najednou se díky snížení počtu a vyrovnání poměru pohlaví stala i říje daleko zajímavější, máme silnější trofeje, dokonce byl u nás uloven zlatý daněk. Přirozená konkurence mezi samčí zvěří narostla a je to okamžitě znát.
Jak dlouho trvalo, než se intenzivní lov projevil na lesních kulturách?
Pokud chceme mít kvalitní nový porost, musíme ho oplocovat. Asi nezažiji dobu, kdy by vyrostly kvalitní doubky, aniž bychom mladou kulturu oplotili. Přes všechna opatření si dokonce ani nedovolím tvrdit, že jsme radikálně snížili početní stavy. Spíš jsme zastavili dramatický nárůst počtů zvěře. Ale došlo k vyrovnání poměru pohlaví, a to je znát.
Jaké způsoby lovu se vám osvědčily?
Společné čekané. Sezvali jsme všechny zaměstnance, kamarády, spřátelené myslivce a obsadili pokud možno co nejvíc posedů. Pravidlem bylo, že budeme lovit černou, daňčí, srnčí, upřednostníme mláďata, ideálně samičí zvěř. Předloni jsme ulovili přes 700 kusů zvěře. A jak říkám, nešlo o žádné radikální snížení stavů zvěře, spíše jen zpomalení nárůstu.
Černá zvěř je z hlediska škod menší problém?
V učebnicích stojí, že černá zvěř je v lese užitečná. Problém je, že rozbíjí oplocenky. Černá proběhne vším. Poškozená oplocenka je pozvánka pro srnčí i daňčí zvěř a tam vznikají velké škody, oplocenky je potřeba intenzivně hlídat.
Na polích samozřejmě černá zvěř škody působí, i když, co pozoruji, možná v posledních letech méně. Je to dáno okolnostmi. Teď máme několikátý rok po sobě semenný rok, les je prakticky prostřený stůl. Všude jsou žaludy, zvěř nemá potřebu rýt v polích. Ale ty škody tady pořád jsou. Ale je fakt, že daňčí je pro pole i les daleko větší zátěž. V učebnicích tedy stojí, že daňčí zvěř je skromná a že si vystačí v zimě s lišejníky a s travinami. Nevím. Asi jak kde. Moje zkušenost je jiná.
Jste členem horní komory parlamentu.
S novelou mysliveckého zákona se tak setkáte nejen coby myslivec, ale také jako zákonodárce. Jaký je Váš názor? .
Žijeme ve 21. století, vše se vyvíjí a ani myslivost se nemůže řídit zákonem, který vychází ještě z doby komunismu. Nutně novelu potřebujeme.
Byl jsem osm let předsedou Komory soukromých vlastníků lesů. Tam jsem viděl u mnoha vlastníků, kteří nedosahovali 500 ha, tzn. nemohli mít vlastní honitbu, až úplné zoufalství. Odtud pramení mé přesvědčení, že právo myslivosti musí být spojeno s právem vlastnickým. Není možné, aby na cizím majetku někdo hospodařil podle vlastních pravidel a na vlastníka nebral ohled. Znám ale i mnoho spolkových myslivců, sdružení, kde pečují o dobré vztahy s vlastníky. Rovnou jim nabídli členství nebo povolenku. Funguje to.
Škody jsou evergreen. V novele je důležité ustanovení, že vlastník nebo hospodář, který dostane možnost v honitbě a na svých pozemcích lovit, už nebude mít nárok na škody zvěří. To je velmi rozumné a vyřeší to mnohé konflikty.
Myslivci oproti tomu říkají, že jsou jediní, kdo stojí na straně zvěře.
Ano. Myslivci jsou často jsou přesvědčeni, že dělají to nejlepší. Argumentují my se staráme o zvěř, my ji přikrmujeme, my ji léčíme. Celá problematika přikrmování zvěře je pro mě ale velkým otazníkem. Kde je hranice mezi přikrmováním a vykrmováním? Podle zákona je povinnost myslivců zvěř přikrmovat v době strádání. V mém kraji si nepamatuji, kdy krajina zamrzla na delší dobu než jeden týden. Takže kdy zvěř strádala?
Podobné je to s podáváním léčiv. Co jsou skutečně přirozené nemoci, které je potřeba léčit a co je způsobeno stresovými stavy z důvodu vysoké koncentrace zvěře? Na to ať si každý odpoví dám.
Můžete jako hospodář nějak pomoci zvěři?
Snažím se hospodařit tak, aby to bylo prospěšné nejen mně, jako hospodáři, ale aby tu krásu krajiny vnímali lidé, kteří ji navštěvují. Zákon o lesích v preambuli říká, že les je významný krajinný prvek, který má ekologické, rekreační a hospodářské funkce. I zákon napřed jmenuje funkce, které slouží druhým a já jako vlastník, který z lesa generuje zisk, jsem až na třetím místě. Ale samozřejmě snažíme se hospodařit tak, abychom škody minimalizovali.
Tak třeba to dnes již zmíněné pole pod lesem jsme v posledních letech několikrát oseli vojtěškou. Zemědělskou výrobu jsem rozšířil o živočišnou výrobu, takže pícniny potřebuji. Samozřejmě na vojtěšce nebyly takové škody, jako když tam byla pšenice nebo slunečnice. Přizpůsobujeme osevním postupy tak, aby to vyhovovalo zvěři a abych minimalizoval riziko škod.
Zmiňoval jste také rybníkářství. Pokoušíte se vrátit vodu do krajiny?
To je moje hlavní téma. Teď máme konec ledna a krajina je mokrá. Včera jsem chodil po lese a opravdu mi neustále čvachtalo bahno pod nohama. Na konci ledna by ale krajina měla být zamrzlá a pokrytá sněhem. Zanedlouho začne svítit sluníčko, foukat vítr a obávám se, že koncem března si zase budeme říkat, kde je ta voda? Počasí se změnilo a voda schází.
Já jsem obnovil lesní rybníčky. Z těch není žádný hospodářský užitek. Na jejich obnovu jsem využil dotace, kde je podmínka, že nesmí sloužit k chovu ryb. Ono by se v nich rybám ani nedařilo, protože uprostřed lesa je voda chladná.
V roce 2013, při povodni na začátku června, došlo k protržení hráze Komárovského rybníka, který má 30 ha. Tehdy jsem stál nad dírou v hrázi a uvědomoval jsem si, že nemám na to, abych tohle opravil. Nakonec jsme ho díky dotaci na odstraňování následků povodňových škod v roce 2015 obnovili. Takové dotace dávají smysl. Každý rybník má své ekologické, rekreační funkce. Je to krajinný prvek, který slouží celé společnosti. Vlastními prostředky bych to nikdy nedokázal sám opravit.
Když se procházíte krajinou kolem Dymokur, kde hospodaříte, cítíte radost nebo hrdost?
Radost pociťuji pokaždé. Největší uspokojení cítím v lese. Z týdne na týden se v něm vše mění, ať je to v létě nebo v zimě. Občas mě to vede až k filosofickým úvahám, kdy si uvědomuji, jak čas plyne. Vzpomínám na stoleté duby, které jsme před třiceti lety smýtili a teď už je na tom samém místě zase vzrostlý porost. A také v lese narážím na stromy, se kterými se potkával můj dědeček, možná pradědeček. Je to symbol konzervativního hospodářství. To, co kácíme my, nám zanechali předci. A naopak, z toho, co sázíme, budou mít užitek až generace po nás.
Je to závazek vůči budoucím generacím?
Je to velký závazek! Rybníky se loví každý rok nebo ob rok, na poli sklízíme úrodu každý rok. Žně nebo výlov rybníka jsou svátkem. Pokaždé chci být u toho! Třeba výlov je docela těžká dřina, ale zároveň odměna za celoroční péči. Les, to je oproti tomu běh na dlouhou trať.
Téměř každý vnímavý myslivec má pomyslnou zásuvku s nápisem nejkrásnější myslivecké zážitky. Co v ní má Tomáš Czernin?
Samozřejmě si vzpomínám na prvního srnce, na prvního divočáka, ale nejvíc si asi vzpomínám na své lovecké psy, kteří mě doprovázeli. Před dvěma měsíci jsem bohužel o jednoho přišel, a to je nešťastná věc. Honitbou mi prochází frekventovaná silnice č. 32 a už jsem na ní přišel o dva psy.
Ale i v lovu je vidět, jak se všechno mění. Mám jednu tabulku z let 1892 až 1893, kde je soupis ulovené zvěře. Žasnu, co se tehdy v Dymokurech lovilo. Není tam ani jeden kus daňčí zvěře, ani jeden divočák. Představuji si, kdybych tak mohl dědečkovi říct, kolik máme ulovených divočáků, jak by si klepal na čelo. Vzpomínám na jednoho našeho zaměstnance, který říkával: „Jo, to bylo červeno bažantů a za každým dubem zajíc, a když to byl velký dub, tak dva.“ Dneska bažantů potkáme pár do roka. Stavy zajíců se možná přece jen trochu zvedají. Z toho mám na jednu stranu radost, i když vím, že v lese dokáže zajíc také nadělat pěknou paseku.
Na závěr rozhovoru přeji, aby vám myslivost i nadále přinášela hlavně radost. Děkuji, že jste byl hostem MysliHost podcastu.
Děkuji za milé povídání. Mám asi to štěstí, že se potkávám s lidmi, se kterými se dá mluvit. I když se na začátku třeba zdá, že máme jiné názory, tak se posléze ukáže, že naše cíle jsou stejné, že přece jen najdeme více průsečíků než sporných bodů, kde se neshodneme. Rád bych, aby se celá naše společnost takhle vyvíjela, aby lidé daleko více hledali porozumění než spory.
připravil Martin HORÁLEK