Přestože jsem uvedl následující odstavce možná poněkud filozoficky, učinil jsem tak zcela záměrně. Na mysli jsem totiž tentokrát měl zacelení jizev způsobených kůrovcovou kalamitou. Od jejího vrcholu již uplynulo pět let a na mnoha místech se les z prožitého šoku pozvolna vzpamatovává. Je to ovšem zcela jiný les a zcela jiná krajina než ta, kterou nám kůrovec vzal.
Přestože škody byly nezměrné a zmar díla mnoha generací lesníků zřejmý na první pohled, přinesla ona gigantická událost také cosi pozitivního. Minimálně se jedná o obrovskou zkušenost všech zúčastněných a o důkaz toho, jak nezlomná je dosud síla přírodních pochodů vedoucích k obnově postižených ekosystémů. Hráčů, kteří do souvisejících procesů vstupují, je přitom mnoho.
V žádném případě nejsme schopni postihnout všechny prvky, pochody a vzájemné vazby, které se na formování nové podoby lesa a celé krajiny podílejí. Nejsme je schopni postihnout v rozsahu tohoto příspěvku a velmi pravděpodobně by to nešlo ani v rámci jedné obsáhlejší vědecké práce.
Můžeme z nich pouze vypíchnout ty, které nám v rámci rychlého „brainstormingu“ přijdou na mysl – půdní, klimatické a hydrologické poměry, záměr lesního hospodaření, finanční možnosti státu, politické aspekty, lobby ekologických hnutí, ale také třeba relativně přízemní dostupnost vhodného sadbového materiálu či pracovní síly. Příkladů bychom nalezli stoprocentně mnohem více.
Záměrně jsem na tomto místě dosud neuvedl ještě jeden výrazný prvek, podílející se na modifikaci nově vznikajících lesních porostů, kterým je volně žijící zvěř. Živá součást národního bohatství, přirozený prvek všech ekosystémů volné krajiny. Hodnota po celá staletí opečovávaná a ceněná, přesto tak náhle odsunutá do role hlavní překážky obnovy škod.
Jsem celoživotní myslivec a zvěř, zejména srnčí, je pro mě přirozeným souputníkem, kterého si nesmírně cením a vážím. Jakékoliv invektivy vůči ní mě proto více než mrzí. Býložravá zvěř se totiž stala obětí politických zájmů, tendenčního nátlaku a prostředkem k odvedení pozornosti od skutečných příčin vzniklých problémů.
Na straně opačné nechci být v žádném případě uzamčený jednostranným pohledem. Jako myslivci máme, a to si prosím upřímně přiznejme, přiměřený díl viny na svých bedrech.
Dobře vím, že jsem se předchozí větou dotkl mnohých kolegů a že někteří od dalšího čtení tohoto příspěvku upustí. Budiž, nezlobím se, mají na to právo, stejně jako já mám právo napsat svůj názor. Domnívám se totiž, že jsme z části nezvládli jednu podstatnou věc – odpovídají pružnou reakci na dynamicky se měnící podmínky prostředí. Podobné změny přitom nejsou ničím novým, docházelo k nim vždy a vždy s sebou přinášely těžko předpokládané dopady.
Jako příklad si uveďme scelování zemědělských pozemků a celkovou „zemědělskou revoluci“ padesátých let, za kterou zaplatila obrovskou daň drobná zvěř, ale také třeba hmyz a zpěvné ptactvo. Jako východisko z dané situace se jevilo zvelebení stavů zvěře spárkaté, kterého se myslivci ochotně a aktivně ujali. Tenhle přerod se ovšem táhl desítky let, a co je nejpodstatnější – za plné podpory centralizovaného státního aparátu.
Kůrovcová kalamita byla naprosto jiným procesem, který se vyznačoval zejména obrovskou dynamikou. Podmínky se leckde změnily doslova z roku na rok. A bohužel, to si uvědomme na prvním místě, ve zcela jiné společenské a ekonomické atmosféře. Byla-li zvěř v druhé polovině dvacátého století chápána jako cenný potravinový zdroj i způsob prezentace skupiny vyvolených funkcionářů, je na ni náhle nahlíženo naprosto jinak a je preferován naprosto jiný zájem. Tento zájem přitom sleduje v podstatě ušlechtilý cíl – rychlou obnovu jiného přírodního zdroje, který se bohužel dostává do přímé kolize právě se zvěří.
Aby snad nedošlo k omylu, dovolím si zdůraznit, že zvěř samozřejmě chápu jako naprosto přirozenou součást prostředí, včetně toho těžce zasaženého a nyní se zotavujícího. Problém je ovšem v tom, že jeho dnešní podoba není schopna unést to, co unesla před deseti lety. A především tento stav nejsou ochotni unést ti, kteří z krajiny profitují, tedy zemědělci a majitelé lesů.
Kůrovcová kalamita tak náhle odhalila skutečnost, že stavy zvěře (abych se někoho znovu nedotknul přidám slovo mnohde) přesahují úživnostní podmínky prostředí. A to dokonce i ve smyslu předkůrovcového stavu lesa. To, co se navíc stalo během několika měsíců, byl naprosto nečekaný přemet, který všechny dokonale zaskočil. Naše reakce přitom měla být jednoznačná a měla ihned směřovat k úpravě stavů zvěře na nově přicházející podmínky.
V souvislosti s daným ještě jedna poznámka, která jde z velké části mimo uživatele honiteb. Problémem byla nejen pomalá reakce myslivců, ale i odpovídajících subjektů podílejících se na řízení myslivosti na všech úrovních. Vždyť už samotný systém hodnocení skutečných stavů zvěře (pojem sčítání snad ani nechci použít), následujícího plánování a jeho kontroly byl a stále je založen na pravidlech starých několik desítek let…
Už nyní slyším reakce, jak opět nabádám k vystřílení zvěře. Je to omyl. Pouze upozorňuji na skutečnost, že jsme nedokázali adekvátně zareagovat. Ke snížení stavů jsem vždy vyzýval ne ve smyslu plošném, ale průběrném, který mohl být využit především k výhledovému zkvalitnění populací. Jinými slovy – odebrat jsme v této fázi měli větší počet zvěře, a to té, která nebyla kvalitní (což se obvykle dělo pravidelně), ale navíc také té, kterou bychom jinak v honitbách ponechali, protože „to ještě jakžtakž ujde“.
Výsledkem by samozřejmě byl včasný a hmatatelný početní pokles populací, nicméně by nám zůstala zvěř v dobré kondici, s dobrým genetickým základem a společenský náhled na náš obor se mohl posunout alespoň částečně tím správným směrem. Po ukončení problémového stavu porostů, který odezní ve skutečnosti díky výše uvedenému plynutí času dříve, než se nadějeme, by se v nových podmínkách stavy velmi rychle zotavily na původní úroveň, o čemž jsem přesvědčen. Jen pro ujasnění – bavím se samozřejmě o zvěři srnčí, kterou snad dobře znám. K ostatním druhům nechť se případně s dovolením vyjádří jiní.
O tom, že se nám tohle tak docela nepodařilo, protože nám vhodný čas protekl mezi prsty, svědčí nejlépe současná, ne zcela utěšená situace vyznačující se realizací mnoha z pohledu myslivosti kontroverzních opatření a praktik. Příklady bychom opět nalezli snadno – celoroční doba lovu zvěře do dvou let věku a ostudné nerespektování březosti mladých samic, lov veškeré spárkaté zvěře v noci, odstřel na společných lovech, všemožné výjimky ze zakázaných způsobů lovu, lov za pomoci automobilu, nerespektování základních chovatelských pravidel, faktický úpadek významu chovatelských přehlídek a mnohé jiné.
Co je tedy výsledkem? Stavy zvěře budeme muset nakonec pod tlakem stejně upravit, pokud se tak koneckonců již nestalo. Je tu ale jeden podstatný rozdíl. Tento krok jsme měli možnost udělat zavčas a s přihlédnutím ke kvalitě. Dnes jej musíme dělat pouze s ohledem na kvantitu.
Svoji krátkou úvahu o tom, co nám přinesla kůrovcová kalamita, nechci v žádném případě zakončit smutně. Přestože o sobě tvrdím, že jsem pesimistický realista s cynickými sklony, věřím v koutku svojí duše i přes mnohé negativní zkušenosti stále v dobro člověka, v jeho moudrost a v konečné vítězství rozumu.
Snad se jednou dočkám a možná, že k tomu přispěje i společná zkušenost z kůrovcové kalamity.
Josef DRMOTA