Poprvé jsem byl v záhoráckých lesích poblíž Malacek někdy koncem osmdesátých let, když jsem byl do této oblasti coby novinář vyslán redakcí napsat reportáž z likvidace rozsáhlého požáru ve zdejších borovicových lesích. Štiplavý pach spáleniště se mísil s omamnou vůní pryskyřice tam, kde se již hasičům podařilo dotěrné plameny zvládnout.
Když jsem tenkrát s fotografem Záhorie opouštěl a vracel se s hotovým materiálem do Prahy netušil jsem, že se sem s odstupem přibližně čtvrtstoletí začnu vracet, dokonce pravidelně, že zde postupně získám mnoho přátel, kteří mi umožní kraj mnoha kontrastů detailně poznávat a se zdejšími lesy spojím nejen poněkud dobrodružné zážitky z dávného požáru, ale také, mnohem příjemnější, nějaký ten zážitek myslivecký, lovecký či poznávací.
Dnes když míjím Smrdáky, projíždím Holíč, Senici, Šaštín, Kúty, projíždím pod romantickým Plaveckým hradem směrem k Sološnici, Rohožníku a Malackám, je mi blaze na duši. Všude je cítit omamná vůně borovicových lesů, hřibů dubáků, hmatatelná je pohostinnost zdejšího lidu i přítomnost specifického nářečí se „suatkím euo“.
A jedu-li v noci, musím být stále ve střehu, raději nohu z plynu, neboť zvláště v oblasti vojenského prostoru Kuchyňa velice často a ráda přesazuje přes silnici vysoká zvěř, zejména jeleni a přepočetní daňci. Ani o muflony a černou zde není nouze.
Podle úvodních řádků by se snad dalo soudit, že vznětlivá možnost zahoření lesa ze stepního horka, vyschlých travin a lepkavé smůly dala regionu název, ale není tomu tak. Poprvé se název Záhorie objevil již v polovině sedmnáctého století a pochází z latinského spojení Processus transmontanus, tedy kraj ležící za Malými Karpatami, za horami, Záhorie, nářečně Záhorí.
Oblast se rozkládá v teritoriu Záhorské nížiny a má mimořádně bohatou historii. V období Velké Moravy byla součástí Moravského knížectví a procházela tudy obchodní stezka spojující Uhersko s Moravou. Ze severozápadu ji ohraničuje řeka Morava, která zde současně tvoří státní hranici s Českou republikou a Rakouskem.
Záhorie je rozděleno na horní, střední a dolní, přičemž v některých pramenech se do něj neřadí obce Lozorno, Jabloňové, Pernek, Kuchyňa a Rohožník, které bývají označovány jako Podhorie. S tímto stanoviskem bych se zde ale příliš nechlubil, Záhoráci jsou na svůj region mimořádně pyšní, a proto je lepší zůstat u tradičního vymezení, že sem patří jižní část okresu Myjava, celý okres Senica, Skalica a Malacky, včetně bratislavských městských částí Záhorská Bystrica a Devínská Nová Ves.
Pro pestrou přírodní paletu bylo Záhorie v roce 1988 vyhlášeno první slovenskou nížinnou chráněnou krajinnou oblastí. Její celková rozloha přesahuje dvě stě sedmdesát pět kilometrů čtverečních a její území je možné rozdělit na dvě části.
Severovýchodní, tzv. Slovenskou Saharu, která je ovlivněná větrnými procesy souvisejícími s přenosem písku, kde reliéf krajiny tvoří písečné valy, přesypy a duny, čemuž samozřejmě odpovídá i zastoupení fauny a flory.
Západní část oblasti je modelovaná činností velké řeky – Moravy, a je charakteristická říčními terasami, meandry, záplavovými loukami a lužními lesy v blízkosti starých ramen, říčních jezer a sezónních mokřadů. Ty vytvářejí vhodné životní podmínky pro širokou škálu rostlin a živočichů.
Bezesporu nejvýraznějším přírodním fenoménem regionu je hraniční řeka Morava s přepestrou paletou svých krás. Její mokřady jsou obrovskou továrnou na biomasu a kyslík. Zdejší vysoké ostřicové porosty dovedou za příznivých podmínek vyprodukovat až čtyři kilogramy biomasy na metr krychlový za rok, přičemž průměrná produkce tropického pralesa se pohybuje někde na hranici poloviční. O kyslíku platí totéž. Řekou zaplavované louky produkují za rok až deset tun biomasy na hektar, jsou tedy úžasnou čističkou vody, navíc zadržují vodu v krajině částečně spoutané pískem, přičemž originálně, například v Chráněném přírodním území Rozporeč, přecházejí pozvolně z nivy a lužních lesů přes lesy dubovo-jasanové do ploch s typicky suchomilnou vegetací a živočišstvem.
Přes určité dobové nešetrné zásahy je niva Moravy stále jednou z nejzachovalejších v Evropě. Bezesporu k tomu přispěla i několik desetiletí trvající přítomnost „drátů železné opony“, když oblast nebyla dotčena turistickým ruchem a pro mnoho živočišných i rostlinných druhů se stala v pravém smyslu slova klidovou oázou.
A nejsou to jen četní zástupci ptačí říše. Opravdovým a nezapomenutelným zážitkem je vidět v těchto končinách překonávat rameno řeky tlupu divočáků či kapitálního jelena.
Kdyby Záhorie nemělo svoje voňavé borovicové lesy, změnilo by se na nehostinnou poušť. V době ledové se nad záhorskými rovinami proháněl silný, mrazivý vítr, který písek z nivy řeky Moravy a říčních teras přeléval zlehoučka krajinou. Ani v teplejších a vlhčích dobách pohyb písku neustal, jen se zpomalil. Záhorácké duny nezůstávaly na jednom místě, ale putovaly krajinou. I když byl jejich pohyb zdánlivě pomalý až neznatelný, stačil páchat nemalé škody, kdy se dokonce pod pískem ztrácely celé domy a polnosti.
Recept na tento problém se našel až za panování osvícené Marie Terezie, která dala na navátých píscích sázet borovicové lesy, které dodnes plní důležitou ochranářskou roli. Bor, chcete-li po záhorácky búr, je souvislým pásem táhnoucím se od Lozorna až po Šajdíkove Humence. Má své úžasné kouzlo a právem se mu přezdívá Záhorácká Sahara.
Na záhoráckém teritoriu se však vyskytují i další rezervace a chráněná území. Například přírodní rezervace Abrod je významnou oblastí s rostlinnými společenstvy a chráněným hnízdištěm husí velkých.
Chráněné přírodní území Rozporeč je seskupení rozsáhlých dubovo-jasanových lesů přecházejících do písčin s typickou suchomilnou vegetací.
Národní přírodní rezervace Čeker – Čertova studňa zabezpečuje ochranu přírodních společenstev mrtvého ramena řeky Moravy a pobřežních porostů.
Třiatřicetihektarová studijní vodní plocha Starý rybník slouží pro výzkum biologie husí velkých a dalších zástupců ptačí říše vázaných na vodu.
Na Adamovských jezerech je možné spatřit až osmdesát druhů ptáků.
Přírodní rezervace Bogdalický vrch v blízkosti Zohorského kanálu je lokalitou se zbytky původního lužního lesa. Právem proto byla v roce 2004 vyhlášena územím evropského významu.
Dalším územím evropského významu je Šmolzie či Suchohradské alúvium Moravy.
Mimořádný charakter má chráněné ptačí území Záhorské Pomoraví, bezprostředně přes řeku sousedící s rakouskou WWF Naturrezervat Hohenau – Marchauen. Účelem této rozsáhlé oblasti je zachovat příznivý stav zdejších biotopů, zabezpečit přežití a rozmnožování ptáků evropského významu, stejně jako stěhovavých druhů.
Mezinárodní význam má i Niva Moravy, kterou představuje komplex toků, ramen, kanálů, periodických vod, luz, lužních lesů a mokřadů od Brodského po soutok s Dunajem, ve kterých se druhové bohatství fauny a flory zachovalo díky tradičnímu obhospodařování krajiny.
Překvapivě pestré a často originální přírodní podmínky regionu Záhorie vždy vytvářely příznivý prostor pro lov a chov zvěře. Nepsanými centry spojujícími historii a současnost myslivosti v regionu byly a jsou zámky v Holíči a Malackách.
Holíčský zámek je barokně klasicistická dominanta města, vzniklá přestavbou vodního hradu a dnešní podobu získal v roce 1736 za Františka Lotrinského. Zdejší císařské lovy se těšily mimořádnému zájmu šlechty, protože zdejší revíry byly velmi dobře zazvěřené. Konaly se zde rovněž parforsní lovy a v roce 1784 byla v nedalekých Kopčanech vybudovaná odchovna divokých kachen. Ve městě dnes sídlí okresní poľovnícke orgány okresu Skalica.
Ve Skalici se v červenci 1883 konalo zakládající valné shromáždění mysliveckého spolku. Následně se začaly pronajímat obecní revíry, např. v roce 1885 byly podepsány smlouvy na pronájem loveckého práva v Radošovcích, Skalici, Lopašově, Vrádišti, Trnovci či Koválovci. Dvacátého března 1926 zaregistrovali první lovecký spolek v Holíči.
Zámek v Malackách byl postavený koncem sedmnáctého století jako součást rodového majetku Pálffyovců. Obklopuje ho rozsáhlý anglický park se spoustou vzácných dřevin a centrální platanovou alejí vedoucí od hlavní, tzv. Černé brány, ke vstupu do objektu. Ten prošel v nedávné době rozsáhlou rekonstrukcí.
V části objektu je lovecké minimuzeum, které hodlají zdejší myslivci postupně rozšiřovat. Studnu na nádvoří zdobí reliéf jelena, erbové zvěře majitelů, který je však pouhou replikou původní sochy. Ta byla údajně v roce 1918 odvezena do rakouského Marcheggu, podle jiných zdrojů byla roztavena pro válečné účely.
Jisté však je, že se v zámeckém areálu bude letos patnáctého srpna konat již desátý, jubilejní ročník Záhoráckých poľovníckych dní! A k zážitkům či vidění toho bude, jako ostatně každoročně, mnoho. Národní výstava jezevčíků, soutěž ve vaření zvěřinových gulášů, projížďky v původních loveckých kočárech a na koních, střelba z luků a kuší, výstava uměleckých fotografií s mysliveckou a přírodní tematikou, výstava a prodej mysliveckých oděvů. V programu vystoupí i český vábič a imitátor hlasů zvěře a ptáků Václav Svoboda či organizátor Evropské myslivecké pouti v Dubu nad Moravou otec Jan Kornek. Proto berte tuto část našeho seriálu také jako pozvánku na myslivecké Záhorie!
Oldřich KOUDELKA
Ilustrační snímky autor a Ivan KŇAZE