Jaroslav Šprongl - Čerstvý pětasedmdesátník, člen Myslivecké rady OMS Praha 8 a jednatel Mysliveckého spolku Orličky-Čenkovice, ale během života i počítačový specialista, dramaturg a scénárista, textař populární hudby, člověk mnoha talentů.
Osobně se známe jen velice krátkou dobu, a to ještě přes zábavní umění. Sám jsem myslivostí téměř nedotčen, ještě tak přes její koncovku, tedy spíše konzumaci loveckých úspěchů. I když jsem za mlada asistoval při lovech lysek, divokých kachen, zajíců a výjimečně i srnčího. Vrátily se mi osobní vzpomínky.
O myslivosti bude řeč v našem rozhovoru, který jsme vedli v rodinném knihkupectví a kavárně v pasáži Lucerna v Praze. Dva pamětníci vzpomínají na své zážitky.
Ještě chvíli si Vám dovolím představit Jaroslava, jak ho asi neznáte. Vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a pak ho „zlanařila“ armáda. Tam strávil léta jako expert na (tenkrát se tomu tak říkalo) samočinné počíitače. Jak říká „malý výzkumáček“, ale vlastní počítač zabral celé přízemí v jednom domě na Malé Straně. Tedy něco, čemu dneska říkáme „ajťáci“.
V té době už psal texty písní pro tenkrát i dnes populární zpěváky, třeba pro Martu Kubišovou, Václava Neckáře, Hanku Zagorovou, Dalibora Jandu a další. Pár let pak fungoval jako dramaturg zábavních žánrů v Armádním uměleckém souboru, posléze pak v Československé televizi. K něčemu se ještě dostaneme, až přijde řeč na běh života.
Začněme od začátku, zda vůbec máš nějaké myslivecké kořeny, od rodičů z venkova?
Vůbec ne! Moji rodiče byli rodilí Pražáci, oba dva. Několikrát jsme se stěhovali, ale pořád v Praze, všechny školy jsem vystudoval v Praze. Takže takové ty prázdniny u dědy a babičky mě nepotkaly. To bych se přesunoval jen z Libně do Záběhlic a podobně. I když, pravda, jeden děda mě bral na výlety do Šárky, což pro mě už byla pěkná divočina, a večer jsem z toho dobrodružství pod jeho dozorem sepisoval ilustrovaný cestopis. To mi bylo asi osm let ...
Já se dostal k myslivosti až hodně pozdě, to mě už bylo přes čtyřicet, a za všechno může pes. Hodně lidí tu historku zná, tak krátce. Když bylo dceři asi deset, moc chtěla psa. My jsme do té doby měli jen rybičky v malém akváriu. O myslivosti jsem prakticky nic nevěděl. Ale přišly samé jedničky a za ně štěně kokršpaněla jménem Ford. No – a pak jsme shodou okolností šli na jarní svod, tam jsme potkali jistého Pepíka Černého a Ford měl cobydup podzimní zkoušky a vzápětí i barvářské. A všichni kamarádi se začali ptát: „Není ti to divný? Pes má dvoje zkoušky a ty nic?“ Do roka jsem měl lovecký lístek. Díky Fordovi.
Pojďme od Tvých mysliveckých začátků do žhavé současnosti. Co se změnilo od Tvého posledního rozhovoru pro Myslivost v roce 2015?
Zestárli jsme. Já ten běh času pozoruju třeba na honech na drobnou, kam se psem jezdíme. Když jsme začínali, slyšel jsem od vedoucího honu: „Ten host, ten mladík s kokršpanělem půjde s námi do tlaku.“ V padesáti jsem byl mladík, ale to je u myslivců normální. Po nějakém čase nás posílali na levé křídlo, které bylo náročnější a v prudkém svahu. Pak přišlo pravé křídlo, které vedlo pohodlnou lesní cestou. No a teď jsem ve stadiu mezi šlapáním po pohodlném křídle a zavezením na představ. Pak už bude zbývat jen pokyn: „Jardo, ty radši zůstaň na klubovně a top!“ Ale jinak dobrý!
Pokud se jedná o myslivost, připadá mi, že se za těch pár let nezměnila. Bojuje pořád se stejnými problémy, od vedení Jednoty po poslední myslivecký spolek. A zatím to vypadá na plichtu.
No a společnost a svět se naopak mění pěkným fofrem, den co den. Jen mám pocit, že nabraly takový divný směr.
Co je pro tebe myslivost, lovy, péče o zvěř, vztah k přírodě, co je hlavní?
Já bych se nebál říct, že je to způsob života. Když ji člověk trochu pozná, otevře se přírodě, šoulá se psem honitbou, tak ti najednou některé věci začnou připadat nedůležité. A naopak. Uvědomuješ si přírodu a život v ní. Když sedíš v noci v kazatelně, tak vidíš, že v přírodě se pořád něco děje. Něco se mihne, něco se ozve, je to až takové tajuplné. Takže kokršpaněl Ford a myslivost mi zásadně změnili život. Snad i proto se hodně věnuji lovecké kynologii. Všichni moji psi měli podzimní a barvářské zkoušky, ten poslední, moje první fenka Poly, má navíc i lesní. Chodíme na společné hony, ty si užíváme, občas dohledá nějakou spárkatou a to pak mám větší radost, než kdybych ji ulovil sám. Však to vůdci loveckých psů moc dobře znají. Myslivci jsou navíc výborná parta a moc rád se s nimi setkávám.
Vzpomeneš si na první ulovenou zvěř?
První byla liška. Čekal jsem na srnce a přišla liška.
(Když jsem řekl, že to byla škodná, tak se ohradil.). To slovo nerad slyším, ani liška není škodná. Příroda to tak zařídila, že každé zvíře v ní má své místo. Liška dělá škody, ale může být také užitečná, třeba při řešení problému s hraboši. Termín škodná ostatně dnes už ani není v zákoně.
Pak teprve přišla první spárkatá - byl to srnec. Já lovím hodně málo, celkem asi deset kusů černé zvěře, nějaká srnčí, muflon, spočítal jsem si, že za ta léta jsem ulovil ani ne třicet kusů spárkaté.
Ke kulatému jubileu u nás v Mysliveckém spolku Orličky – Čenkovice, kde jsem členem, dostáváme povolenku na srnce. U toho prvního, k padesátce, jsem to nebral tak vážně, ale chlapi mi vysvětlili, že ho ulovit musím, jinak bych urazil svatého Huberta. To už lov srnce vzala za svůj celá vesnice. Třeba za svítání mi někdo klepe na okno: „U Farskýho lesa stojej dva srnci, jeden tutovej vodstřelák, pojeď.“ Takže, když má někdo kulaté, kamarádovi se srncem poradíme.
Mě ale víc lákají společné hony na drobnou - i kvůli těm psům. Ale hlavně kvůli partě, co se na nich sejde.
Kromě lovu je kolem myslivosti hodně práce, nejrůznějších činností, ale to každý z nás ví. Je radost, když přijdeš ke svému krmelci a on je zvěří vybraný. To pak máš dobrý pocit, že ta práce k něčemu je.
Jak je možné, že myslivci nestačí ulovit dost divočáků, kteří páchají škody?
To je na velkou diskusi. Ta zvěř je přemnožená, nahrává jí i způsob zemědělství, jsou velké lány, kde se v klidu schovají. Když vyroste kukuřice, tak tam zalezou a už si nestřelíš. Navíc můžeš lovit jen na honebních pozemcích a oni pomalu pronikají do vesnic a měst.
Podíváme se na Tvoji jinou než mysliveckou činnost. Ty píšeš také soudničky.
Od roku 2004 pro časopis Myslivost píšu drobné příběhy o porušování mysliveckých předpisů. Takže se jedná vlastně zase o myslivost. V každém čísle, už patnáct let, spíš odlehčenou formou. I když na vážné a smutné taky někdy dojde. Náměty sbírám z uveřejněné judikatury, z vlastních zážitků i co mi posílají sami myslivci. A musím říci, že těch případů je pořád hodně, což není pro myslivce dobré vysvědčení. Dokonce už mi vyšla se soudničkami publikace Hubertův Pitaval, s ilustracemi Petra Slaby.
Měl bys nějaký příklad? Z těch odlehčených?
Třeba kauza střílející lišky. Pes šel do obsazené nory za liškou. Po nějakém čase došlo na krumpáč a lopatu. Jeden z myslivců, aby mohl kopat, odložil brokovnici do trávy – nezajištěnou! Když nakonec pes lišku z nory vyhnal, proběhli se po odložené brokovnici a ta postřelila jednoho z „kopáčů“. Naštěstí jen lehce.
Nesmíme zapomenout ani na to, že jsi řadu let, jako dramaturg Československé televize, měl na starost dnes už legendární pořad „Sejdeme se na Vlachovce“.
Když jsem přišel do redakce zábavy, tak mi připadla i Vlachovka. Byla to fajnová práce. Výběr špičkových kapel, nezapomenutelný Josef Zíma, bez kterého by to nebylo ono. A samozřejmě možnost dostat na obrazovky myslivce jinak než jako „vrahy zvířátek“. Udělal jsme tam i jiné pořady věnované myslivcům, třeba Příště u vás, uváděli to Pavlína Filipovská a Petr Štěpánek. Vždycky jsem se snažil myslivost dostat i do televizní zábavy.
Pár čárek také mám i ve své vydavatelské činnosti: cédéčka s mysliveckými písničkami, známá Hubertova kuchařka Oldy Koudelky nebo právní literatura doktora Čechury.
Na druhé straně jsem se podílel také na cyklu Honzy Mudry „Tisíc let české myslivosti“, sedmdesát dílů odvysílaných na ČT 2.
Na závěr se vrátím k Tvému vztahu k myslivosti.
Myslivost byla zařazena na seznam nehmotného kulturního dědictví České republiky a to zavazuje. Každého zvlášť a všechny dohromady. Měli bychom se podle toho chovat. Mně někdy vadí taková, řekl bych, povrchnost. Že moc spěcháme a neumíme si vychutnat si ten čas v přírodě. A nedodržujeme myslivecká pravidla a tradice. Třeba jsem zažil, že se na honu přeskočila jedna výlož, protože se už spěchalo na poslední leč. Je to drobnost, ale ...
My jsme třeba dělávali adepturu jako zatraceně náročnou činnost, kdy s námi zkušení myslivci docela cvičili. Byli nároční. Ale zas nás na tu myslivost dobře připravili. Mně se zdá, že se to dneska někdy dost odbývá. A to není dobré pro nikoho.
Ani myslivecké rituály nejsou náhodné. Je v nich tisíciletá zkušenost. Třeba lovecké troubení povyšuje atmosféru honů a myslivosti jako takové. Nebo, když člověk něco uloví, měl by zvěři prokázat úctu, zamyslet se u ní nad životem. A našlo by se toho víc.
My prostě máme zbraně a s nimi velkou odpovědnost. K lidem i ke zvěři. Proto musíme dodržovat pravidla a tradice. Psané i nepsané.
Teprve pak o sobě budeme moci říct, že jsme opravdoví myslivci.
Jaroslave, hodně zdraví a dobrá léta.
připravil PhDr. Václav SOLDÁT